Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanštu, ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou.

Zmocněnec Rady svobodného Československa pro Německo a Rakousko, generál František Dastich, v minulosti kromě dalšího zastával též funkci československého vojenského atašé v Moskvě, sbíral údaje o odštěpeneckých hnutích v poúnorovém čs. exilu, tedy také o hnutí generála L. Prchaly. V informaci podané americkým úřadům tvrdil, že páteří Prchalovy organizace jsou bývalí čeští fašisté, kteří po válce hledali v západních zónách Německa azyl.

Generál Prchala spolu s novinářem Petrem Prídavkem založil své hnutí již v r. 1940 pod jménem Československý národní výbor. Již v tu dobu prchalovci nejen nekomunikovali s československým odbojem vedeným čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem, nýbrž se stavěli proti němu. Prchalovci byli jen nepatrnou, zcela okrajovou skupinou. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. V březnu 1948 prchalovci vytvořili Českou národní skupinu pro Západní Německo (ČNS).

Generál Dastich ke své zprávě připojil též seznam a popis 26 osob, které pracovaly pro ČNS. Až do října 1951 Prchala úzce spolupracoval s Vladimírem Pekelským. Tento bývalý člen fašistické Vlajky začal v r. 1941 studovat v Německu medicínu. V květnu 1945 byl zatčen pro kolaboraci. V r. 1946 uprchl z vězení. K dalším známým prchalovcům patřili zejména: Ing. František Šulc, za války redaktor Vlajky, před trestem za kolaboraci utekl do Německa, v Praze v nepřítomnosti byl odsouzen na pět let vězení; Antonín Vlach, odsouzen v Praze na osm let pro kolaboraci s Němci, v srpnu 1949 utekl do Německa.

Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. .

Představitelem svobodných Čechů a Slováků v exilu byla Rada svobodného Československa (RSČ), která vznikla v únoru 1949. Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik.

Již tato a další jména členů pléna Rady svědčí o tom, přestože i sama RSČ procházela v průběhu let mnohými změnami, včetně rozsáhlých organizačních, že právě zde byli politici, kteří představovali více než převážnou část české a slovenské veřejnosti v zahraničí. Jak tito reagovali na již zmíněnou tzv. Wiesbadenskou dohodu? Již od počátku zcela negativně. RSČ zdůraznila, že věta v jejím programu vystěhování Němců z Československa se pokládá za definitivní. Jednomyslně byla schválena i věta prohlašující „nedělitelnou republiku Československou v jejích předmnichovských hranicích“, jež byla vložena do programu RSČ (c.d., str.114).

K předmětné otázce se vyslovil i dr. Lettrich: „Jsou věci, kde můžeme debatovat, a kde ne. Je třeba rozlišovat způsob odsunu a odsun samotný. … V druhé části však neexistuje kompromis. V této věci na vyrovnání není místo. Pokud bychom jen náznakem dali najevo, že je nutné ve věci jednat, měli bychom hotový galimatyáš. S jedním nespravedlivě vystěhovaným Němcem, by se nám jich vrátilo deset tisíc…

Ani Hitlerovi a Henleinovi s Frankem nešlo o to, uspokojit se okleštěním Československa, neschopného života, ale šlo jim o zničení ČSR, oloupit ji o národní a státní svobodu. Spekulovat s návratem Němců znamená bezpodmínečně riskovat československou státní samostatnost. My, Slováci, bychom nikdy nesouhlasili s návratem Němců do českých zemí.“ (C.d., str. 113–114)

„Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československého státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady svobodného Československa bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr. Josefa Černého…

První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na „nebezpečnou“ činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající „nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovat pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází „ k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínání opozice vůči Jakschovi“…

Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane aktuálnější. „Problém bude vleklý, řekl, „ a zůstane problémem pro příští generace. Nebude to Zápotocký se svoji vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena“…(C.d., str.103–104)

„Zdá se, že Peroutka uznal Griffithovy důvody, neboť 23. června prohlásil na schůzi předsednictva Rady, že „v souvislosti s činností RFE (Svobodná Evropa) byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců. Tyto elementy popírají právo exilu zastávat čs. stát“. (C.d., str. 109)

Na schůzi zastupitelstva RSČ Zenkl, bývalý vězeň z Buchenwaldu, poukázal na zločiny německých nacistů: „ Němci v Československé republice vědomě se zřekli loajality vůči Československé republice, přešli na stranu nacistických nepřátel republiky a umožnili jim dosáhnout jejich brutálních cílů. V tomto směru našli spojence také v neloajální maďarské menšině na Slovensku a bohužel i ve zrádných živlech našich vlastních řad. Za těchto okolností a proto, že v západní Evropě nabyly vrchu kapitulantské a poraženecké vlivy, byl možný Mnichov a jeho katastrofální důsledky pro Československou republiku. Československo bylo obětováno v klamné naději, že tím bude zachráněn mír. Mír však zachráněn nebyl, ale byly na chvíli uspokojeny jen světovládné aspirace nacistického a fašistického imperialismu…

Na schůzi výkonného výboru RSČ koncem září roku 1952 dr. Hubert Ripka přednesl hlavní referát: „Na jedné straně bojujeme proti SSSR a na druhé straně nám zároveň vzniká velké německé nebezpečí,“ čímž se „naše situace, v které jsme nikdy dosud nebyli, stává neobyčejně obtížná.“ (C.d., str. 118–119)

Dohodu s odsunutými Němci o přetvoření ČSR na federativní stát Čechů a Němců, jen do takového byli tito připraveni se vrátit, nepodepsal s nimi žádný další český subjekt. A ani nemohl. Pokud by tak učinil, byl by považován, obdobně jako generál L. Prchala, za zrádce českých národních a státních zájmů a přisluhovače tzv. sudetských Němců.

Z hlediska uvedených údajů se nám Wiesbadenská dohoda jeví jako nikoliv významný historický dokument, jak se jí pokusil na 61. sjezdu líčit Bernd Posselt, nýbrž jako dvoustranný akt málo důvěryhodných smluvních partnerů, kteří ani nemohli, vzhledem ke své nepatrné politické váze, řešit vztahy mezi Čechy a Němci. Uzavřená dohoda proto neměla žádný skutečný politický ani jiný význam.

Prchalovci se ztratili a zmizeli v nicotnosti. V chodu dějin landsmani dále hledali nové partnery, kteří by byli ochotní přistoupit na jejich programové podmínky. Museli čekat další desetiletí, než se objevili Češi, kteří byli s nimi ochotni vést „dialog“. Dočkali se. Byli to lidé z českých katolických kruhů. Následovali je někteří chartisté . Někteří z nich začali přehodnocovat odsun a úlohu tzv. sudetských Němců. “Právo na dějiny“ byl dokument Charty 77 11/84, který otevřel stavidla k přepisování našich dějin, jež zatím velmi málo úspěšně se snažil převyprávět sudetoněmecký landsmanšaft (sborník Hlasy k českým dějinám, redigoval doc. Dr. Luboš Kohout, CSc., www.ceskenarodnilisty.cz, pojednává o této problematice blíže.) Do popředí se dostaly i otázky úlohy katolické církve v našich dějinách a habsburská monarchie. Tzv. Danubius, Bohemus i Podiven působili velmi účinně v tomto směru.

Po listopadu 1989 pod ochrannými křídly Občanského fóra se připravovali i někteří představitelé německé menšiny u nás, aby mohli oživit a nově vytvořit různé německé svazy a vdechnout jim sudetoněmecké myšlení. Podařilo se to. Kulturní svaz, jehož funkcionáři zůstávali loajální republice, byl tak oslaben, že nemohl být překážkou pro vytvoření Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku., který zanedlouho po svém zformování prohlásil německou menšinu u nás za součást „sudetoněmeckého kmene“.

Tento vývoj byl umožněn zejména i tím, že samotné Občanské fórum v čele s V. Havlem nasadilo proněmecký kurz. Havel začal se „sudetským Němcům“ omlouvat za vyhnání z jejich vlasti. Byl podpořen i dalšími chartisty, kteří s jeho proněmeckou a sudetofilní politikou souhlasili a aktivně pracovali pro „smíření“ s nimi. Byla jich již tehdy celá řada. Mezi známějšími z nich je nutné uvést alespoň P. Pitharta, P. Uhla, na Moravě pak P. Fialu. Přátel „sudetoněmecké věci“ přibývalo a dnes tvoří početnou a velmi vlivnou pátou kolonu, jejíž představitelé zaujali rozhodující pozice ve vládě, v Poslanecké sněmovně i Senátu..

Spojení síly SL, který je podporován řadou německých ústavních činitelů, a proněmecké páté kolony u nás, vznikla velmi nebezpečná situace, ohrožující náš stát i národ. Žijeme ve zlomové době vnitřní i mezinárodní. Tato může zásadně ovlivnit i řešení letitých česko–„sudeto“–německých problémů. Doufejme, že tentokrát pozitivně.

SL uvažuje již nějakou dobu o tom, že by na území ČR uspořádal svůj sjezd Propagace tohoto cíle sílí. Možná se připravuje již scénář velkého česko –„sudetoněmeckého smíření“, jemuž by požehnal „přímý potomek“ sv. Ludmily, kardinál Schönborn. Pak by se zřejmě našli i novodobí prchalovci, kteří by časem „jménem republiky“ uzavřeli s landsmany úmluvu o jejich návratu do původní vlasti, kde by se z národnostní skupiny proměnili v druhý státotvorný národ a vytvořili s českým národem česko–německý spolkový stát, v jehož čele by se střídali čeští a „sudetoněmečtí“ prezidenti, jak snili sudeti již v r. 1950. Samozřejmě sudeti již dříve zvažovali i jiné alternativy vývoje. Jsou v současných podmínkách možné? Věříme, že nikoliv. Na prolomení multilaterálních mezinárodních smluv a mezinárodního práva nemají sílu sudeti, ti ostatně postrádají mezinárodně–právní subjektivitu, ani ve spojení s vládnoucí českou pátou kolonou. I jakákoliv smlouva uzavřená mezi ČR a SRN musí ctít mezinárodní právo. Pakliže místo mezinárodního práva bude vládnout světu jen hrubá mocenská síla, pak bude možné všechno.